Ne v příštím životě, ale hlavně v tom současném. Už od malička to beru jako křivdu (že jsem se narodila jako žena a ne jako muž) ale až do cca. 13 let jsem si naivně myslela, že to tak mají všechny ženy a že je to hold úděl lidí, že půlka z nich má prostě štěstí a druhá půlka smůlu a že nezbývá než se s tím smířit. Hodně mě ranilo, když jsem zjistila, že to tak není a že bude společnost ve skutečnosti předpokládat, že jsem se svým pohlavním spokojená a tak mě ani nikdo "nepolituje". Jinak takové věci jako je menstruace, nebo skloubení mateřství s prací mě opravdu netrápí, protože něco takového jako je rození dětí je asi tak to poslední čemu bych se chtěla v životě věnovat. Možná kdyby se ženám a mužům nepřisuzovaly jisté role, nebo vlastnosti na základě jejich pohlaví, tak by to bylo snesitelnější ale takhle ne.