Nemám na koho Buchli....mamka pomůže, pohlídá třeba v týdnu nebo když jdu k doktorce...ale vesměs je vše na mně..Teda i nejst.dcerka se snaží pomáhat..ale já už jsem nějak vycuclá, protivná sama sobě....Kolikrát vážně brečím s dětma..protože mi moje reakce přijde líto a stydím se za sebe....Manžel říká, že je to normální, že prostě jsem dlouho doma s dětmi...že chci mít vše dokonalé a beru si toho hodně...někdy mi to tak i přijde, že vidím problémy kde nejsou...Asi už mám vážně se sebou problém, ale nechci, aby to odnášely děti....