Adelaide, ale já píšu "zlatá střední cesta", tzn. bezpodmínečně milované, opečovávané, nezanedbávané děti.

Diskutuje se tu o extrému z té reality show, tak jsem uvedla extrém druhý. Nezatracuji rodiče, co se dětem věnují extrémně, jen prostě poukazuji na to, že mi přijde, že společnost lépe přijme ten nablýskaný extrém.
Mám prostě v živé paměti sebevraždu té mladé holčiny, o které jsem psala, prožívala jsem teď maturity dceřiných přátel (učili se u nás na zahradě) a na některých, no možná většině jsem viděla jak jsou vystresovaní z neúspěchu hlavně kvůli strachu z rodičů. Na jednu stranu jim rodiče umetají cestu a na druhou stranu na ně kladou vysoké nároky a vidím jak se v tom plácají.

Hlavně lidé jsou různé. Každý pochází z jiného prostředí, každý má nastavenou laťku normálu úplně někde jinde. A kdo vůbec určuje hranici normálnosti? Většina? Je to tak správně? (nemyslím tím týrání, incest atp.) Prostě obyčejný žití...