Máme doma něco podobného. Dcera šest a půl, do školy ještě nechodí, a přesně o dva roky mladší sestra. Starší je povahově zřejmě dost podobná popisovanému, mladší je sociální, mazlivá, empatická, ale taky despotická a vzteklá. U nás se to podle mne nejvíc křeše kvůli totální rozdílnosti povah, jsou to dva lidi, kteří by spolu jaktěživo asi bydlet nechtěli, i když se v jasných chvilkách milujou.
Navíc se sráží moje povaha s povahou té starší, prostě ji někdy fakt nechápu.
Celé je to podle mě taková dlouhodobá reakce na to, že my nejsme podle jejích představ, že ten svět je nějakej jinej, než si ho představovala, že MY jí to kazíme. Ona sama skálopevně přesvědčena o své pravdě. Kdosi mi říkal, že tímto zjednodušováním samo sebe chrání úzkostlivé dítě. Ona je perfekcionistka, jak ona sama něco nedokáže, hned by brečela. Ve školce apod. introvert. Do nových výzev se pouští stylem: to se jaktěživ nenaučím + učíš mě to úplně blbě a za pár minut zjistí, že to jde, a je bez sebe radostí. Já ze z té houpačky můžu zbláznit.
Mladší chce být s ní a hrát si, starší chce být spíš sama a číst si. Když si hrajou, tak obvykle do tří minut problém, co a jak bude.
Ráno začíná často tak, že mladší přijde za starší, že si chce hrát, tak ji pošle nevybíravě pryč a řev. Nebo půjčování: starší často nechce půjčit, ani když mladší poprosí, čili mladší už neprosí, ale rovnou si to bere. Mladší se učí tajnůstkařit, krmit vlka, aby koza zůstala celá, mrzí mě to, navíc se učí i tak reagovat jako starší, i když by ona sama ze sebe reagovala asi jinak. Jinak sama ze sebe taky už výborně ví, co a jak podotknout, aby se starší rozpálila ještě trochu víc.
Dřeme na tom, ale je to děs. Rady sem!!!