Mně se líbí takový jakýsi tah k soběstačnosti, ten praktikuju a baví mě to a mám z toho dobrý pocit. Šetří to planetu a peníze, šlechtí to tělo i ducha, a kdyby přece jen přišly horší časy, nemusí se z toho člověk hroutit, naopak může být rád, že toho všeho využije . Přesunuli jsme se z města na vesnici a obděláváme část zahrady (kdyby to bylo nutné, obdělali bychom ji celou a i by nás solidně uživila). Kde je to možné, používáme své svaly namísto techniky a elektrospotřebičů (nemáme sekačku, myčku, robotický vysavač,...). Učíme se dovednostem, díky kterým jsme méně závislí na systému (naklepat kosu, upéct kváskový chleba, pěstovat, sušit a používat léčivky, zpracovat a trvanlivě uskladnit ovoce a zeleninu,...).

Ale že bychom syslili zásoby jídla nebo trénovali přežití někde v lese bez jídla a vody, to ne. Kdyby se k něčemu schylovalo, možná bychom zvážili vlastní studnu. Kdyby bylo jo zle a rabovalo se, tak se neubráníme, ale kloním se spíš k tomu, že by krize lidi sblížila, že víc by bylo těch, kdo by drželi spolu a pomáhali si, a jen tu a tam by se objevila nějaká skupinka rabujících (nejspíš z města, kde jsou lidé na ten systém odkázaní víc).