Moje velmi blízká kamarádka, klinická psycholožka, spolupracuje s pražskými Klokánky a díky ní jsem měla několikrát možnost se jet do jednoho z nich podívat. Vždycky jsem odjížděla s tím, že si aspoň pět dětí odvezu. Znám osobně "tetu", která si vzala skupinu čtyř sourozenců do pěstounské péče jen proto, aby se děti nemusely oddělit. Nikdo je nechtěl.

Od kamarádky vím snad jen to, že financování Klokánků je oproti dětským domovům nespravedlivé. Oni, na rozdíl právě od domovů, nedostávají peníze za děti, které jsou dočasně zpátky ve svých rodinách či třeba na zkoušku v náhradní rodině. A jejich místa nesmí obsadit.
Ať je paní Vodičková jakákoliv, pomohla tolika dětem, já si jí moc vážím.
O výhodách Klokánků oproti dětským domovům asi nemá cenu ani psát.
Jestli Klokánci opravdu skončí, bude to věčná škoda. Jezdí sem různí lidé z celé Evropy, kteří nám tuhle péči v podstatě závidí. A my se tohohle kvůli několika úředníkům budeme zbavovat. Kvůli úředníkům, kteří tam nejspíš nikdy nebyli a nejspíš nikdy nezažili nic špatného. Tenhle business okolo dětí, kterým chybí to nejzákladnější a nejdůležitější, mi přijde naprosto odporný.
A za sebe, kéž bych byla jako dítě měla šanci se do nějakého zařízení jako Klokánek dostat.