Stejně jako děti v ranném věku potřebují podporu rodičů, aby mohli "začít žít", naučili se co a jak atd. si myslím, že rodiče, kteří je to naučili, mají pak nárok na něco jako "odplatu za naučené žití", tzn. péči v době, kdy sami nemohou.
Není to projev dobré vůle, mělo by to bý automaticky.
Rozčilují mě lidé, kteří řeknou "ať se naši starají, já mám svůj život" třeba jen proto, že neschvalují jejich parnera, způsob života nebo tak něco.
Ať si o názorech a postoji rodičů myslím cokoliv, vím, že v momentě, kdy budou potřebovat péči, by mělo být dítě sebekritické, potlačit svoje sobectví a bez řečí rodičům pomoci.
Nemyslím tím, nechat se otročit a využívat, ale třeba odvézt k lékaři, zajistit péči, dovést na záchod, uvařit, nakrmit atd.
Jsou to přece naši nejbližší...
I když většinou nesouhlasím s názorem mých rodičů na to "co je pro mě nejlepší" jsem rozhodnutá (a kdybych duši vypustit měla, takl to prostě udělám) se o ně postarat.
Nebýt jich, nikdo bychom přece neměli dobré ani špatné zkušenosti.
Výjimkou jsou samozřejmě ti, kteří se na "nepomoci" dohodnou a vzájemně se netrápí (teď mne napadla Monty a její vzath s mamkou.... tam bych se asi aky nevnucovala, nebyla-li bych vyloženě požádána....)