Jako svou morální povinnost vůči rodičům cítím to, že je nenechám umřít hlady, shnít ve špíně a trápit se bez lékařské péče a to v rozsahu odpovídajícím bezmoci/snížené schopnosti rodičů se o sebe postarat. A samozřejmě v tom hraje i roli to, v jaké životní situaci se nachází to dítě a jaké jsou jeho možnosti. Těžko můžou chtít po dceři samoživitelce co bydlí 100km daleko, aby jim denně jezdila vařit, protože jim oběd z pečovatelky nechutná. Abych skákala podle toho jak písknou a vymyslí nějakou zbytečnost, to ne.

Třeba u nás jsem jediná v rodině s řidičákem a autem, takže jízdy po doktorech, těžký nákupy a tak se snažím pořešit já, ségra má zase skoro dospělé potomstvo v plné síle, tak to půjčuje našim na těžší domácí práce. Co bude dál zatím neřešíme, ale ani jedna z nás by nemohla odejít z práce a starat se o naše, kdyby potřebovali péči 24/7, tam bychom se jim pokusily společně zaplatit nějakou pečovatelku nebo pečovatelák.

Mamka má občas takový řeči, co s ní bude, až táta umře a ona sama ve velkém bytě, jak by to poplatila, logickou odpověď, že by se velký byt vyměnil za menší s doplatkem odmítá, že už je tam zvyklá. No to je sice pravda a i to chápeme, ale když by to neutáhla tak nevím, co si představuje.