Záleží na tom, jak si tu svatbu představuješ. Jestli velkolepou, načančanou, ubrousky v barvě květinové výzdoby... Nebo v podstatě civilní. V prvním případě by se do jejího zařizování člověk v zájmu duševního zdraví neměl člověk pouštět sám. Protože pak člověk při obřadu trne, jestli všechno klape, místo toho, aby si to užíval. Nebo to můžeš pojmout jako větší oslavu narozenin nebo zahradní párty, zkrátka to tak úplně neprožívat. Pak se tY přípravy alespoň dají ve zdraví přežít. Vopruz je to vždycky, jen někdy větší. Já se vdávala už dávno, tenkrát jsme to pojali spíš jako pařbu. Zařizovali jsme já s manželem a tchýně nám vařila guláš. Svatba se vyvedla, ale stejně jsme byli rádi za ten týden svatební cesty, že jsme se mohli v klidu vzpamatovat. Kamarádka se vdávala nedávno. Měla tu velkou romantickou. Zařizovala jsem pro ní jen malinký dílek věcí a stejně jsem z toho měla hlavu v pejru. Myslím, že vyřizovat to všechno jen jeden člověk, tak by to musel mít buď jako hlavní zaměstnání nebo by ukončil v blázinci. Nevěsta se při obřadu usedavě rozplakala. My nejdřív mysleli, že štěstím a ono to bylo kvůli tomu, že holčička, co jí měla cestou uličkou házet pod nohy růžové plátky zrovna v tu chvíli musela čůrat a prostě nebyla... A nevěsta ztrávila před tím dva dny na telefonu scháněním těch čerstvých plátků...