Jako Anni, chápu, že se poptáš, to mi přijde normální, ale z hlediska řekněme vyššího principu náboženskýho je mi z týhle diskuse zle.

První sv. přijímání i konfirmace ze své podstaty jsou aktem vlastního rozhodnutí dané osoby (tohho dítěte) pro křesťanskou víru, slaví se to svobodné rozhodnutí a touha přijmout z něj vyplývající odpovědnost, a konzumní tance kolem toho mou věřící duši doslova bolí.

Dárek v hodnotě 80 EUR jsme nedávali ani vlastním kmotřencům. Teda kdybychom se dohodli nebo rozhodli, že zlatej křížek na krku bude dítě ochotně nosit a neztratí ho hned druhej den, tak ten bychom dali, ale zájezdy, playstationy apod. ani omylem.

Oslava se u nás odbývala tak, že si oslavenec řekl, co by rád k obědu (a vylezly z toho nápady typu pizza, dort, buřty na ohni, palačinky, no jako když se zeptáš školáka) a co by rád podnikl (bazén, výlet, modelářská burza, fotbal, prostě přiměřeně věku a zájmům) a dary se nesly v duchu obřadu - křížek na krk, Bible, křesťanský knížky pro danou věkovou skupinu... já bych teda drahej dárek (zájezd apod.) nedala ani ke konfirmaci, ani k maturitě, ani k svatbě (no, když nebude jo nouze, tak třeba ty zlatý náušnice nebo příspěvek na jazykovej kurs nebo něco do spol. domácnosti typu lednice by se asi sešly), prostě nebudu dotyčnýho pokoušet, aby předstíral víru nebo vzdělávání nebo touhu po setrvání ve vztahu až do smrti proto, že dostane od příbuzenstva majlant. Možná je to tím, že mě odmala učili, že vzdělání a moudrost a manželskej soulad jsou k nezaplacení