Myslím, že se ten požadavek na pravdu přeceňuje. Spousta dospělých lže o prkotinách, i když tomu často říkají zdvořilost, mít svůj klid, lež pro dobro toho druhého atd. Kamarádka neříká manželovi, že si koupila novou halenku a když mu to řekne, tak uveden nižší cenu - aby neměl blbé kecy. Pepa neřekl manželce, že si po práci skočil na pivo, ale řekl, že byl přesčas - aby neměla blbé kecy. Hanka řekla kamarádce, že ty šaty ji sluší, přestože v nich kamarádka vypadá děsně. A moje máma neřekla babičce, že má rakovinu, protože věřila, že by tu pravdu neunesla.

Požadavek na bezpodmínečné říkání pravdy je požadavek na plnou kontrolu nad konáním druhého. Děti jsou samozřejmě různé osobnosti a některé jsou extroverti, rády se svěřují a řeknou všechno. A jiné chtějí mít svůj vlastní prostor, jak rostou, většinou mají stále větší potřebu soukromí. Z osobní zkušenosti, výslech mojí matky v čemkoliv nevedl nikdy k požadovaným výsledkům. Když jsem se jednou rozhodla, že to říct nechci, neřekla jsem, ani kdyby mi dělala jakékoliv přednášky o důvěře, ani kdyby mě zmlátila. Jsou povahy, které nátlak nesnášejí a brání se tomu zuby nechty. Děti ten nátlak často neumí vyřešit jiných elegantnějším způsobem jako dospělý, takže to sklouzne pouze k tomu, že tvrdohlavě opakují tu lež. Nemusí to být špatná vlastnost, ono, když si stojí za svým, tak si často dokáží stát za svým i později v životě a nejsou snadno manipulovatelné.