Já jsem dítě z vesnice (70-léta) a se psy se tam nikdo nepáral, neměla jsem k nim žádný zvláštní vztah a moje první fena se mi stala díky tomu, že jsem někde něco plácla a kámoši mi chtěli udělat radost (k mému zděšení, ale bylo mi blbý to zarazit).

A s úžasem jsem poznala, jaký je pes parťák.
Připouštím, že vnitřně to mám tak, že nemít rád psy je jako nemít rád delfíny nebo miminka a že to je můj problém.

Je bez debat, že hostitel je povinen ochránit hosta před psem (včetně projevů, které sám má za milé), ale zase si nemyslím, že hostu se může něco stát, pokud uvidí, že pes není žádný zabiják, leží na sluníčku a je klidný.

Pokud by ke mně došel někdo, kdo se bude celou dobu vrtět a stáčet řeč na to, kolik lidí zahynulo psími tesáky, asi to bude blbá párty a do budoucna to nějak pořešíme (nejspíš tak, že ji nebudeme opakovat na stejném místě).