Kroniky by mohl vyprávět kdekdo. Je zvláštní, že v cizině cizí děti neřeší.
Zájem starších ročníků o mé starší dítě, které má chromozomální vadu, k níž se pojí i autismus, resp. jeho prvky, byl od malička velký.
Řvoucí dvouleťák uprostřed lidí na adventní pouti (museli jsme tudy projít a zkusili jsme, jestli by nešel sám, místo abychom ho rychle přenesli) není nic neobvyklého, ale starší dáma u stánku s hot dogy mi přátelsky poradila, ať klukovi stáhnu kalhoty a nařežu mu, co se do něj vejde.
Necelý rok před tím se při jiné příležitosti tázala bába u stánku s pochybnými hračkami stylu Vše za 39,-, proč chlapeček nechodí, jestli má špatné nožičky a jala se klukovi vyčítat, co je to za ostudu běhat po 4 - "takovej velkej!"

Většinou to ignoruju a beze slova jdu dál.
Někdy na ně platí říct "Je postiženej", ale tito lidé bývají splachovací a považují to za zahájení debaty na téma jako moc je postižený, co z toho, plyne, a že to máme blbý