To mi připomnělo scénu, kterou jsem nedávno viděla - maminka s kočárkem a chlapečkem tak kolem 3 let. Čekali na zastávce na autobus. Já jsem si jich všimla ze zastávky naproti až poté, co chlapeček spustil řev a začal se válet po zemi. V bílým tričku. Obličejem na chodník. Maminka mu něco řekla, on se rozeřval ještě víc, maminka si sedla na lavičku a nechala ho vřískat. Za chvilku mu zkusila zase něco říct, ale bez výsledku. Pak už jsem nastoupila do autobusu a odjela. Ale pamatuju si, že jsem obdivovala tu maminku, jakou má trpělivost. Já bych při svém temperamentu buď zvýšila hlasitost, nebo dítě čapla a držela ve stoje. Myslím, že její řešení bylo lepší. Ale ne každý na to má "koule".