Když se svého syna pokusim zvednout a držet ho, tak začne dupat do země a klekat si nebo se svijet a mlátit kolem sebe rukama. Kolikrát taky nemám už nervy reagovat, tak jen stojím a čekám. Trpělivost mi trénuje od jho narození, kdy první rok a pul jen brecel, v kočárů, v postylce, v šátku, pak se naučil sedět a lézt a tak brecel u těchto aktivit, stejně tak když začal v 7mesicich chodit, jecel neustále a skoro nespal. Pokud spal 4hodiny, tak to byl úspěch. Ječení vyměnil za pisteni a vztekani. To, ze se valí po zemi a jeci je často to nejmenší zlo. Stále se budí několikrát za noc. Scény, které dělá v autě, když ho zapnu do sedačky a on musí sedět, to je něco na nervy. Vydrží běhat i několik hodit po chodbě tam a zpátky jen proto, ze musí běhat. Není schopný si sednout. Ale vim ja mu je. Ja jen byla stejná a tahne se to se mnou do dospělosti.