Nezlob se na mne, ale tohle je blbost...
Tady přece platí, že moje svoboda končí právě tam, kde začíná svoboda druhého. Na rovinu přiznám, že děti obecně moc ráda nemám. Snesu je v malém počtu, jakmile nedokážu na první pohled říct kolik jich je, vyloženě mi vadí. Přesto nemám potřebu výchovně vypomáhat. Pokud mne dítě obtěžuje svým křikem, snažím se přemístit jinam, pokud nemůžu a po chvilce sledování vidím, že se uklidnit nehodlá, upřeně se mu podívám do očí, což je většinou ztiší (rozptýlí to jejich pozornost). Pokud snad dělá něco, co mne fyzicky obtěžuje (kopání do sedadla) a maminka to neřeší, oslovím dítě a klidným, věcným tónem požádám, ať to nedělá, že mě to obtěžuje. Ještě se mi nestalo, že by to nezabralo (ano, asi mám štěstí, dokonce jsem ještě nenarazila na MATKU, která by mi vysvětlila, že narušuji osobnost jejího dítka )
NIKDY ( a na tom trvám) nemá nikdo právo udílet nevyžádané rady jiným lidem, obzvláště pokud o nich ví kulový. Ani mně by se nelíbilo, kdyby mi někdo kecal do toho, co dělám. A pochybuju, že by tě nadchlo, kdyby ti na ulici paní říkala, že máš blbě učesané vlasy, jen proto, že ona je na vlasy zatížená a VÍ, že by ti seděl fialový přeliv (její sousedce taky přece sluší)
Jinak netvrdím, že holčička má trauma, jen mě prostě tahle věta dostala... a paní si taky povídat očividně nechtěla, po svém projevu klidně odkráčela...