Běžně poslouchám chválu na vnoučky od různých babiček. Mám pro to pochopení, i když někdy je ta chvála přehnaná a není na místě. Pro chválu dospělých dětí už mám pochopení méně, ale budiž.
Co ale nechápu vůbec, je chvála vlastních dětí, aniž by se na ně někdo ptal. Nikdy mi nešlo přes pusu říct cizímu člověku, jak šikovné je moje dítě, natož jak je krásné! Koho to zajímá? Jedině když se mě někdo zeptá, jak jde synovi škola nebo jak dcera zvládá hudebku, řeknu, že jsem ráda, že se jim daří a jsou spokojení.
Zrovna dnes jsem ale potkala 2 maminky (nezávisle na sobě), a proběhly tyto hovory:

Matka A: "Viděla jste už třídní fotky?" (naše děti chodí do stejné třídy)
Já: "Jo, viděla."
Matka A: "Ta naše Věrka je tam tak pěkná! Hrozně jí to na nich sluší!"

Já: "Tak co, jak zvládáte konec školního roku?"
Matka B: "No, je to fofr. Zrovna tento týden měl náš Míša absolventský koncert. Je strašně talentovaný, všichni si ho chválí!" Poté jsem zjistila, že má na svém profilu FB několik fotek Míši z koncertu s popiskem "Můj talentovaný šikula".

Tak si říkám, že jsem možná jenom já tak vadná, když se na potkání a bez vyzvání nechlubím svým potomstvem