Přidat odpověď
Moje druhačka velmi často při večerním ulehnutí řeší, co bude, až umře ona, já, táta... Jak to vypadá, když člověk umře. Bojí se toho. Dnes si poplakala. Má to od začátku roku, občas tak uvažovala i v první třídě. Jako dítě jsem to měla taky. Pamatuju si, jak mi táta říkal, že on mě umřít prostě nenechá. Jako dítěti mi to stačilo, i když jsem věděla, že to táta nezařídí, protože sám už nebude žít. Ale říkal to pěkně rozhodně, přesvědčivě, tak to po chvíli přešlo. Jako starší mi dovolil jít se kouknout na něco veselého na televizi, abych přišla na jiné myšlenky, protože to už nepomáhalo nic. Prostě jsem se bála, že když usnu, tak se neprobudím, že smrt je stejná, prostě najednou nejsem (spím). Zbavila jsem se těch myšlenek až s dětmi, to jsem se prostě naučila myslet na to, co musím zítra udělat, a odvedla si myšlenky jinam. U dcery to dělám stejně, prostě ji myšlenky převedu jinam, jde to těžko, ale umazlím ji. Jen mi prostě vrtá hlavou, jak se to stane, že je k takovým myšlenkám někdo náchylný, protože jinak nejsme nijak depresivní, netrpíme úzkostmi, jsme normální, aktivní bezproblémové, zdravé, nikdo nám neumírá, ale tohle mi přijde zvláštní. Starší dítě to nemá. Setkali jste se někdo s takovým problémem?
Předchozí