Já si vzpomínám, jak jsme se učili dříve my. Také jsme měli dělat ve dvojicích rozhovory. Pamatuji, jak sem to neměla ráda, protože většinou ta osoba, co se mnou byla ve dvojici nic neuměla a žádný rozhovor jsme ani vést nemohli. Druhá osoba vesměs mlčela. Bylo to hodně těžkopádné a vždy jsem si říkala, že je to naprostá ztráta času. Učitel prostě zadal konverzaci ve dvojici, na to třeba 15 minut a já měla pocit, že mi to vůbec nic nepřináší. To se dělo i ve státní jazykové škole. Neměla jsem to ráda.
Si vezmi, co ty děti ve 3. a 4. třídě umí, myslím, že strašně málo. Konverzovat by měly, to rozhodně, ale moc si nedokážu představit, jak dvě takto staré děti spolu konverzují. Tam jde i o to, že děti často chtějí v konverzaci mluvit pravdu a teď chtějí něco říct a hned neznají slovíčko a ptají se učitelky nebo nad tím dlouze přemýšlejí, místo toho, aby si vymyslely něco jiného.