co teď s tím? hádáme se jsem protivná a on mlčí a je nafouklej (byla bych taky, štěkat po mě někdo takhle). on neřeší nic a nikdy krom práce, já zase moc a vše.začíná to ráno, já už jdu do vrtule, naše hádky se vlastně netýkají ničeho jiného. včera to už gradovalo a já sem měla chuť odpochodovat z parku a jít někam na panáka. jsou to ,,blbosti,, ale tisíckrát nic umořilo vola a já si jak vůl už připadám, přes týden chodí později večer, tam neřešení chápu, ale mělo by to mít své meze. včera u snídaně ač viděl, že dítě za stůl vylilo sladkou šťávu, ani nezvedl zrak od novin a jýá na to přišla až když to bylo zaschlý po celým topení a podlaze pod židlema. děti hážou rohlík do akvárka - nevadí, tak ať hážou... rozbíjí hrnky - neřešíme, střepy maminka uklidí. starší dítě mizí mnoho set metrů před náma - no co? do labe snad nespadne... no a pokud, tak tam bejvaj rybáři - ho vytáhnou. je tam zákaz vstupu? jen ať si chlapci poběhaj. to vše v jediném dnu a ještě více. našli jste nějaký řešení? protože tohle chvíli bude pokračovat a já budu jak ten černokněžník s obručema a puknou všechny a já pak puknu vzteky taky.