Tragiko, já už to tu psala, ale zopakuju modelovou situaci se svým mužem za svobodna. Domluvili jsme se na tom, co je třeba udělat za práce, vše odkýval, společná činnost samozřejmost. ON: Jasně, že to uděláme, ale teď je hezky, půjdeme na kolo, a uděláme to v sobotu. Já: OK. V sobotu. Já: Jdeme na to. On: Hned ráno ne, potřebuju se kouknout do emailu (dosaď cokoliv, vyměnit olej, vyzvednout dopis na poštu). Odpoledne. On: musíme si přece odpočinout, uděláme to večer. Nebudu se rozepisovat, odkládalo se stále, až jsem to mezitím udělala, i když jsem se výchovně snažila vydržet. Nebylo nádobí, prádlo, podlaha hnus, prach všude. Na přísnější a důraznější požadavek můj muž už reagoval konfrontačně, proč zvyšuju hlas a přece on nemusí udělat všechno, hned jak řeknu, když jemu to nevadí. Přece to udělá, ale ne hned. Podotýkám, že vždy mi to vysvětlil velmi hezky a výsledný můj pocit byl, že jsem vlastně hysterka, co dělá rozbroje kvůli drobnostem. Byla jsem blbá. Mladá ani tolik ne. Navíc jsem nebyla líná a práce mi nevadila. Takže jsem si řekla, nu což je to hned, má jiné super vlastnosti. A takto to u nás funguje dodnes, on vše slíbí a pak přede mnou uniká s pocitem pronásledovaného disidenta, vyčerpaný už jen tou představou, že by to měl udělat. Ale tím, že mi nikdy nic neodmítl, že to vlastně vždy postaví tak, že má něco důležitého na práci, zrovna je šíleně unavený a já nevím co ještě, tak mi dlouho trvalo, než jsem ho prohlédla. Protože já jsem takový ten upřímný typ, co když něco slíbí, tak to myslí vážně. A hodně dlouho jsem nedokázala pochopit, že to má někdo jinak. Věřila jsem mu absolutně.