Zajímavé.
Mně děti říkají mami, ba dokonce, když se chlapeček (17 ) chce projevit něžně, čili něco chce, tak "mamíku" (což takhle napsané zní hrozně).
Když mně chtějí napomenout, tak praví "matko!".
A dřív, když jsem byla vznětlivější, tak mi občas říkali "mamiňák" analogicky s papiňákem, který taky znenadání začne syčet a prskat.
A když byli malí, a zlobili se na nás (a to občas použijí dodnes), řekli "mamino, tatine" s patřičným tónem .

Ale co je zajímavé, o své mamince (kterou už dlouho dlouho nemám) vždycky mluvím jako o mamince.

A mám k tomu zvláštní zážitek, pamatuju si to třicet let, i když se vlastně nestalo vůbec nic. Bylo to na gymplu, když mi bylo tak 15. Vždycky jsem maminku cítila jako maminku, i jsem jí tak říkala, ale nějak jsem se styděla tak o ní před lidmi mluvit, tak jsem používala slova jako "mamka", která mi ale nešla z huby. A pak jednou si se spolužačkami povídáme a jedna, přesně si to pamatuju, úplně normálně říká "... moje maminka"... a zase jsem se styděla, tentokrát za to, že jsem se styděla používat výraz maminka a od té doby jsem s tím neměla žádný problém.