svynko, tím, že jim budeš lhát, že na to nemáte, nebo na ně zkoušet různé finty, je skromnosti fakt nenaučíš . Skromnost a šetrnost je, že si něco nekoupím, přestože na to mám. Kdybych neměla, je to skromnost nedobrovolná, a jakmile mít budu, rozfofruju to (no, já třeba ne, ale hezký příklad je třeba Monty babička a matka).

Argumenty, které by mohly pobrat (téměř)školní děti:
1) ta věc nestojí za ty peníze, za kterou ji prodávají (tj. byli bychom hloupí, kdybychom jim za ni dali tolik peněz)
2) příliš mnoho věcí vede k tomu, že pro nás ztrácejí hodnotu, přestáváme si jich vážit. S rostoucím věkem se mění styl hry a je potřeba obměňovat hračky, ale s rozmyslem - vyber si, jestli chceš spíš (např.) tuhle velkou sadu lega nebo boffin nebo co jiného. U nás je zvykem, že se větší hračky dávají jen k narozeninám, svátkům, vanocům. Pokud někdo mimořádně chce něco mimo tyto příležitosti, vybere si z pokladničky. Menší hračky/knížky/výrvarné potřeby dáváme tu a tam třeba při návštěvě nějakého jarmarku nebo teď na konci školního roku.
3) nemáme pro to doma místo (fakt nemáme :), od přestěhování stále máme mezisklad hraček ve stodole a u prababičky, a když děti něco z toho chtějí, musejí tam zase něco srovnatelně velého odnést
4) ta věc není kvalitní, brzy by se rozbila, lze ji koupit v kvalitnější provedení (např. místo plastu ze dřeva)
5) ta věc byla vyrobena nešetrným způsobem, poškozuje životní prostředí, je dovezená z Číny, přitom srovnatelné věci se vyrábějí tady u nás,...
6) už jsme něco takového doma měli a byl s tím ten a ten problém, nebo něco podobného už doma máš,...

A hlavně jít vzorem. Taky si přece nekoupíš úplně všechno, co se ti líbí . Takže můžeš občas prohodit něco jako "To je krásná sukně... ale za tolik peněz nestojí/ale je z polyesteru, ne bavlny/ale mám už podobnou a dvě podobné nepotřebuju/...")