Jsou to dvě rozdílný věci: hospodářská politika a kvalita stravování.

Postkomunistická transformace nahrála mnohem víc velkejm producentům než malejm, víc globálním než lokálním atd., ty se na začátku mohly líp strefit i do dědictví centrálně řízený ekonomiky, i do nepevnýho právního prostředí. Poměrně velkou roli u nás pak sehrála i ideologie. Že tzv. neviditelná ruka trhu se pozvedla na posvátnej zákon. Což o to, ona existuje, a funguje, jde spíš o to, co je obecným (odvozeno od „obec“, tj. v původním významu společenství) zájmem – znamená prostý uplatnění zákona trhu obecnej prospěch, anebo je to tak, že je výhodný zákon trhu využít k obecnýmu prospěchu? Třeba monopolní pozice na trhu je s posvátným zákonem zcela v souladu, podplácení, dumping, lichva i jakýkoli další tzv. nekalý praktiky rovněž, ODS, která si z něj od svýho zrodu udělala pilíř svý ideologie, ho částečně zdiskreditovala tím, že sama kázala vodu a pila víno, ale problém je i v tom, že levice nemá dodneška moc vybudovanou ideologii, hlavně ČSSD jako čelná levicová strana, ta si dlouho vystačila jen s burcováním proti pravici bez vlastního podstatnýho obsahu (myslím na ústřední úrovni). A problém je i v tom, že u nás je v politice hodně málo ekonomů (kvalitních), a že vůbec je politika od ekonomický vědy silně odtržená – ona je totiž z největší odtržená od vědy a odbornosti vůbec, stačí se podívat na kvalifikaci stranických „odborníků“ napříč stranami; začal platit služební zákon a ejhle, třeba na ministerstvu zahraničí máme tzv. odborný náměstky plus státního tajemníka, co nemaj žádnou zkušenosti ani kvalifikaci pro to, co dělaj, ale maj stranickou knížku, málokde jinde je to lepší, ať se podíváte na vrcholný státní instutice, nebo na vedení politickejch stran. Odborový hnutí je pořád hodně zaměřený na tu nejnižší úroveň, konkrétní podmínky na pracovišti, a na tu nejvyšší (sundat vládu), a zrovna koordinovanej tlak na mzdovou politiku docela schází, přitom právě to je přirozená role odborů.

Že jsme odpadkový koš Evropy, to se před časem vynořilo (snad?) v souvislosti s polskýma potravinama („Vozí nám se levné potraviny z Polska!“ – trochu směšný, jako že Poláci je nejedí?). U nás je specifický dědictví komunismu v téměř úplně kolektivizovaným zemědělstvím a potravinářstvím, a zcela znárodněným pohostinstvím. Díky tomu máme do značný míry pořád zavedený zkreslený pojmy, jako: mletý maso = levný semletý zbytky, zelenina = dvě kolečka okurky pro ozdobu apod., s tím se symbioticky slilo 0,5% tuku v jogurtu (naplňuje heslo „kvalita za dobrou cenu“), příval čipsů, sladkostí a balenejch „limonád“ (ty ve skutečnosti dokazujou, že dost lidí má na nákup potravinovýho nadstandardu – dá se skoro bezbolestně ušetřit na tomhle a nakupovat víc kvalitního…). Chyběj potravinářský normy, v dávný euforii zrušený (na rozdíl od hygienických, kde různý nesmysly naopak periodicky přibejvaj), ale chybí pořád tlak zákazníků.

A na závěr: i když jsou to rozdílný věci, daj se propojit. Kvalita potravin může bejt politický téma, ale to je na lidech. Možná, kdyby se lidi víc snažili komunikovat s politickejma stranama, možná by se ty strany z ideologickejch výšin spustily víc na zem. Nějakou chvíli to potrvá, není to zrovna záležitost tak krystalicky peněženkově jasná, aby se dala udělat agresivní uřvaná kampaň typu „nechceme zdravotnický poplatky,“ ale samo „se“ to neudělá.