Prošla jsem si něčím podobným, jen v roli milenky. Dlouhodobý vztah, kdy on sliboval, chtěl rodinu a plánoval budoucnost. Řekl o nás doma, měl ideály a snil o společné budoucnost...jenže jen snil, jak šlo do tuhého tak nic. Já pálila mosty, rozvedla se a stále věřila. Samozřejmě kvůli dětem nedokázal odejít a já byla ta, která to musela ukončit, jinak by to možná trvalo do teď. Tuhle zkušenost ale beru pozitivně, protože jsem díky němu poznala svého nynějšího muže, máme spolu dítě, on je úžasný a já šťastná. Mám skvělého chlapa, kterého jsem poznala díky děsnému trápeni A on? Do dnes mi občas píše srdceryvné sms, do dnes je nevyrovnaný a pokud bych chtěla, tak věřím, že je vše ve starých kolejích. S manželkou je však stále, i když s ní přece nebyl nikdy šťastný, i když jsem ho chápala jen já a podobné bla, bla, bla.
Podraz manžela s dítětem bych já neustála, protože jsem taková povaha, že bych to měla pořád v hlavě a neuměla se od toho oprostit. Vím, že já bych to nedala. Já bych neustála ani tak dlouhodobou milenku, kterou jsem byla já, dávno bych takového chlapa kopla někam hodně daleko.