Nejít někomu na svatbu jen proto, že je sňatek církevní, podle mě taky svědčí buďto o slaboduchosti anebo o nějakém příliš traumatizujícím zážitku takového člověka.
Když jsme měli svatbu my, tyhle věci jsem "neřešila", protože obě naše rodiny jsou věřící. Ale zároveň je spousta nevěřících příbuzných na obou stranách. A to někteří z nich měli dokonce svatbu v kostele. A pak také byli hosté - kamarádi z VŠ apod., opět nevěřící. Jediné, co mě napadalo, že pro ně možná bude obřad zdlouhavý a budou se tudíž nudit. Měli jsme celou mši, takže to bylo asi tak na hodinu. Ale nakonec mě kamarádka potěšila zprávou, že svatba byla zajímavá a dojemná. Je pravda, že těch čistě náboženských úkonů tam nebylo příliš, myslím z hlediska ubíhajícího času a když to trvalo déle, hrála hudba, čili bylo zase co poslouchat. Některé příbuzné možná zlobilo, že jsme měli "tichý slib", tzn. za zvuků hudby a ne nahlas do mikrofonu, jak to někdy bývá. Ten slib byl ale náš, rodiče možná slyšeli a ostatním není nic do toho, co my si slibujeme, co znamenají naše prsteny apod... a navíc, celý obřad podmalovávala hudba, což je asi lepší než hrobové ticho. To dávám jako možný tip.
Jinak mám historku od mojí maminky. Vdávala se před 35 lety, dopoledne na úřadě a odpoledne v kostele, jak se to v dobách totality dělávalo. Táta byl sice pokřtěný, babička s dědou (jeho rodiče) měli taky svatbu v kostele, ale to proto, "že se muselo... kvůli babiččině babičce a lidem". A na svatbě mých rodičů poblahopřála babička novomanželům na úřadě a v kostele už ne ;-), nicméně na obou obřadech byla přítomna. Na svatbě mé sestry se trochu nudila a štěbetala, že už bude konec... a co dělala na naší svatbě jsem naštěstí nemohla slyšet a vidět.
K těm církevním sňatkům ještě jedno. myslím si, že svatba v kostele je mnohem hezčí než na úřadě. Ale to je můj pocit. Pokud má někdo svatbu na zámku, je to určitě taky nádhera. Ale brát se v kostele jen "aby to líp vypadalo" mi připadá nefér. Už proto, že během obřadu se slibuje, že manželé budou potomky vychovávat v křesťanské víře atd. Pozitivní na celé věci je, že každý, kdo měl svatbu na úřadě, může ji mít kdykoliv (se stejnou osobou) i v kostele. Můj bratr se s církví rozešel, jeho žena je nevěřící, měli tudíž svatbu na úřadě a mně to připadá správné. Rozhodnout se ještě pro církevní sňatek mohou kdykoliv.
A ještě něco: dřív bylo možné do 24 hod. manželství prohlásit za neplatné, v prípadě, že nebylo konzumní (strašný výraz). Nevíte někdo něco o tom, jestli by to šlo ještě dnes? Tedy, ne že bych měla ten problém, ale ze zajímavosti. Dnes by ale asi byl už problém něco takového dokázat, že...