Dobri,

taky jsem křesťan, asi to, co Ruth o pár řádků výš nazývá "aktivní křesťan", čili taková ta svíčková bába pro mnohé. Taky mám osobní zkušenost s Bohem, v tom smyslu, že mi pomáhá zvládat, co bych bez Něho nedala.

A měla jsem mezi přáteli věřícího gaye, který si dlouhý čas netroufal připojit se k nějakému společenství a o své víře mluvil zřídka a tehdy jen se mnou. Což mě přinutilo dost se zabývat těmito otázkami. Já jsem uvěřila v dospělosti (stejně jako on) a měla jsem odjakživa naprosto samozřejmě tolerantní postoj, ale tenhle přítel opravdu nestál o "lacinou toleranci" všeobjímajícího sluníčkového typu.

Hodně jsem tehdy přemýšlela, hodně jsem četla (dost věcí je celkem umírněně shrnuto v materiálu, na který tu odkazovala PavlaSukova) a hlavně jsem se hodně modlila - a vím, že se mi tehdy podařilo, co se mi jinak bohužel daří mnohem méně často, než by mělo - opravdu se Boha ptát, odložit svoje vlastní "podstrkování odpovědi" v tom smyslu "ptám se, ale celkem už na to mám vlastní názor a tak očekávám TUTO odpověď". Bylo to fakt těžké, protože jsem měla sama dost jednoznačný názor, a trvalo mi to dlouho, ale nakonec se mi dostalo nejen úlevného okamžiku, kdy poznáš Boží odpověď a víš, že další pochyby už nejsou na místě, ale i postupného hlubšího pochopení onoho Božího souhlasu než byla moje výchovou založená tolerance (která stála na stejném základě jako u většiny tady).