U nás je to je naopak - nechce mě on - už téměř 20 let - zatím nám to vydrželo déle než mnohé manželství (ťukťukťuk)
Naštěstí je mi to celkem jedno, jen jak stárneme, přemýšlím o manželství z čistě praktického hlediska - úřady, špitály...
Nikdy mě nenapadlo ho uhánět - dokonce se dost obávám, že kdyby mě požádal o ruku pár let po prvním rande, pošlu ho do háje já, což by u mého těžkého introverta zapříčinilo, že by nabídku stejně už nikdy nezopakoval.
Jednou jsem se asi po 12 letech zeptala, jestli bychom se neměli vzít (ač jsem stále nemohla přijít na důvod) - a na jeho otázku PROČ? Jsem nedokázala odpovědět


To mu to nemůžeš nějak vysvětlit, že nechceš? Proč tak spěchá? Vždyť se můžete vzít třeba za 5, 10 let, když už je to tak strašně "důležité"

Brát se "kvůli dítěti" považuji za hezké gesto, ale moc nechápu účel. Někdo říká kvůli jménu... No, například moje teta si nechala své jméno i po svatbě, takže se jmenuje jinak než manžel a děti. Jsou s manželem 50 let, od svatby mají něco přes 40.

Prostě bych do toho asi nešla - i když neznám Tvou situaci.
Pokud by mě někdo do svatby nutil, začnu být opatrná a pozorná, proč to tak chce.
A v žádném případě bych nedala na kecy o lásce a důvěře a zcela pragmaticky bych uzavřela předmanželskou smlouvu.