Kudlo, já jsem automaticky předpokládala, že moje máti je v důchodu a bude se o moje děti drát. Nestalo se tak. Tak jsem se v duchu podivila, jednou v hádce mamce vyčetla a tím to skončilo. A co? Byla jsem naivní, měla jsem špatnou představu o své matce, o fungování rodiny. Jsem proto debil, kterého není možné pochopit? Podle tebe jo. Jo a pokaždé, když jsem potřebovala pohlídat, a moje máma měla vlastní plány (divadlo, jiné aktivity, nechtělo se jí jet autobusem 20km kvůli počasí, bolela ji noha apod.), tak mi to přišlo líto. Že já řeším práci a ona zábavu nebo že prostě jsem na všechno sama (můj muž má práci mimo město, takže to bylo na mě, když mělo ráno dítě horečku apod.). V té již zmiňované hádce jsem to mámě vyčetla a ona se urazila, že nebude skákat, jak já pískám. Tak jsem změnila práci. Mám míň peněz a víc času a mámu už na hlídání nepotřebuju. Prostě si to zařídím sama, ale byl to pro mě bolestný proces. Vztah s mámou mi to nepoznamenalo. Jen jsem si to musela srovnat v hlavě a vím, že na ni se spolehnout nemůžu, že má svůj život. Proto primárně rozumím tomu, že někomu chvíli trvá, než pochopí, že jiný to má jinak, než se s tím smíří. Nebo se s tím nesmíří.