Umami,
nepochybuji o pravdivosti tvých slov. Spíš si myslím, že jako matka těch dětí budeš mít jinou hladinu tolerance k hluku, než cizí člověk.
Nám se se synem taky jednou (ale fakt jen jednou) stalo, že nás napomenula cizí stará paní. Bylo to ve Francii, ve vlaku. Syn měl nové figurky a hráli jsme si s nimi na stolečku. Bylo mu sedm let. Taky nám ani jednomu v tu chvíli nedošlo, že asi mluvíme nahlas. No tak jsem se omluvila a hráli jsme si tišeji. Žádný problém v tom nevidím. Kdyby ji náš HOVOR - a byl to opravdu hovor, ne řvaní - nerušil, asi by za námi nechodila.