Děti na zahradě okřikuju naprosto výjimečně, když mi pijou krev, psi nám na souseda ani psy na na sousední zahradě neštěkají (osobně to považuju za nevychovanost, štěkat na někoho, kdo bydlí vedle).
Psi nám štěkají na psy a lidi za plotem, což neřeším, páč když k našemu plotu přiběhne cizí pes navolno a majitel ho neokřikne, tak to prostě smečka tří psů jen těžko ustojí (a nejvíc to tady asi vadí mně).
V cukrárně jsme byli včera, naše dítě bylo hlasité, jednou jsem to přešla, po druhé ho napomenula. Nevím, proč by mělo hlučet na veřejnosti.
Cyklisti a jiní isti, kteří se přiblíží (nejlépe bezhlučně) a očekávají, že se ve vteřině odhmotním aby mohli projet nemám ráda a štvou mě.

Byli jsme teď na dovolené na severu Itálie a bylo to úžasné, lidé se na ně usmívali a i na nás. Cyklisté zvonili, takže jsme stíhali uhnout. Tolerance doprovázená úsměvem. Zatímco dítě si z dovolené zapamatovalo nejvíc, že spalo na palandě, já jsem si nejvíc užila právě tohle - opětovanou toleranci.