Přidat odpověď
Kudlo, zdravím, vidím, že jsem propásla zajímavou diskusi; s tím počtem příspěvků to už nikdo číst nebude. Mluvíš mi z duše a stejnou otázku už si léta kladu taky. Nechápu. U nás to vyšlo tak, že přesně stejný postoj, jaký popisuješ, jsme zaujaly my se sestrou. Možná až extrémně. Já se ostýchám o pomoc říct, i když se domnívám, že ji potřebuji a mám na ni nárok. Dokonce si myslím, že kdyby mi ji někdo nabídl, tak se v první chvíli leknu a cuknu (ale nikdy mi nikdo nic nenabízel). Můj bratr, původně stejně vychován jako my, je naopak ten typ človíčka, který se považuje za chudáka a neustále rodiče bombarduje žádostmi o pomoc a své sestry výčitkami, že ho nechávají na holičkách (přitom to není žádný chudák ani doživotní invalida, prostě má permanentní pocit, že je v něčem potřebný). Rodiče mu to celý život žrali, takže ještě ani v 50 letech není dospělý, přijímá pomoc ze všech stran, hlavně finanční, protože babička byla kompletně nehlídací. Maminka se ráda chlubila, že má "dvě dospělé samostatné dcery, které nic nepotřebují"; o tom, že má permanentně potřebného syna, taktně mlčela, a syn byl dotčený, že mu maminka nehlídá děti a neošetřuje v nemoci (protože druhá babička to obětavě a otrocky dělala). Některé věci jsou nad můj rozum.
Předchozí