hele, čím dál víc si uvědomuju, jakou jsem měla kliku na okolí, které mě prostě jen nechávalo dýchat, já jsem si v těch 25 a i mnohem dřív uvědomovala, že pokud udělám nějakej průs.r, je to jen a jen na mě, sice bych byla okolo sebe měla lidi, kteří by mě v případě potřeby podrželi, ale říkala jsem si, že primární je se do tý potřeby vůbec nedostat (protože to beru tak, že každej má svý životní plány a když je potřeba pomoct, tak sice pomůže, ale nemusí z toho vždycky skákat nadšením, když mu to v těch jeho plánech udělá čáru přes rozpočet).

Takže se znovu utvrzuju v tom, že model "já šám", kdy si svoje věci šéfuju sama a za svoje (od té doby, co jsem s manželem, jsme na to dva), ale na druhé straně mám obrovskou svobodu v tom, že si to můžu (můžeme) udělat PODLE SVÝHO a nemusíme se na ohlížet na to, co na to superchytrej tatínek nebo tetička Pepička z osmýho kolene, je aspoň pro mě naprosto ideální.

Protože člověk se při tom asi o dost víc nadře, ale zas mu nikdo do ničeho nemluví, a to mi stojí skoro za jakoukoli dřinu.

Když tu třeba slyším o různých patáliích se svatbami, i jsem je sama (naštěstí na cizích) svatbách zažila, tak jsem šťastná, že nám svatbu nikdo neplatil, ale taky nám do ní nekecal, a vůbec si říkám, že budu radši laxním než přehnaně ochranitelským rodičem, a že se úplně v klidu vykašlu na nějaký poučky, co bych jako matka svým dětem byla nebo nebyla dlužná a jestli mi kvůli tomu vyjádří nebo nevyjádří nevoli - když vyjádří, tak jim doporučím, ať si ji nabouchají do uší