Kudlo, tvůj zakládající příspěvek se jmenuje „Nároky a zklamaná očekávání“ a dá se chápat i jako popis tvých nároků a zklamaných očekávání. Očekáváš, že:

„se člověk dosažením zletilosti (případně dostudováním, pokud k němu dojde později) stává zcela samostatnou jednotkou, zodpovědnou především sám za sebe. On i jeho rodiče jsou DOSPĚLÍ lidé a k dospělosti patří i schopnost za běžných okolností se ZCELA postarat sám o sebe, případně o své vlastní potomky, a jet si PO SVÉM A ZA SVÉ.
Proto považuji po dosažení dospělosti očekávání, že mi kdokoli včetně vlastních rodičů cokoli jen tak dá nebo poskytne, za známku značné nezralosti a nepochopení, o čem to celé vlastně je. Povinností rodičů je dovést děti do dospělosti, poskytnout jim přiměřené vzdělání a rozvoj, A TÍM VEŠKERÉ AUTOMATICKÉ POVINNOSTI KONČÍ.“

Pokud je toto tvoje očekávání (nárok?) zklamáno, naplňuješ se skoro až vztekem. V tom se trochu podobáš těm, o kterých ve svém příspěvku píšeš.
Já to mám podobně, taky bych si přál, aby lidi (zvlášť ti starší než já, třeba rodiče a tchánovci) byli moudří a já je mohl mít jako vzory a učit se od nich a důvěřovat jim. Jenže jejich míra zralosti je limitovaná a i když se kvůli tomu někdy vztekám, těžko s tím něco nadělám.
Takže bych se rád naučil přijmout limity svoje i druhých lidí s klidnou myslí. To jak člověk zareaguje na životní nepříjemnosti je taky určitý návyk, který se naučil v rodině, ale může na něm dál pracovat.
Stephen Covey doporučuje: „Dívejte se na slabosti druhých se soucitem, nikoli s obviňováním“. Podobný přístup má Dalajlama. A lze to aplikovat i na vlastní slabosti, např. na to vztekání.

Jsem rád, že zakládáš pro mě zajímavá témata (a podle počtu reakcí i pro další čtenáře), obvykle se z názorů něčemu přiučím.