Ale Kudlo, na kecání dospělým lidem do života je postavená celá Rodina.cz...
Když tě čtu, tak si vzpomínám, jak mne moje matka v dětství nechávala psát tresty. 100x opsat nějakou větu, třeba: "Budu na slovo poslouchat." Psala jsem to jen do chvíle, kdy jsem se bála výprasku, který by následoval. V okamžiku, kdy jsem ten strach překonala a bylo mi to jedno, neměla žádnou šanci se svými "tresty". A samozřejmě jsem na slovo neposlouchala a ani to neměla v plánu.
Kecy má kdekdo, ale stejně jako není povinné pomáhat, není povinné se těmi kecy řídit. A situace, kdy by rodič (nebo kdokoli jiný) postavil svou pomoc tak, že pomůže jen tehdy, kdy ho příjemce pomoci bude "na slovo poslouchat" jsou poměrně vzácné.
Ten, kdo poslouchá, to dělá kvůli sobě, kvůli svým pocitům, svým představám a "nastavení". Myslíš, že kdyby třeba Sedmikráska neposlechla rodiče a vzala si svého snoubence, tak by ji vydědili? Asi ne. Měli by třeba KECY - a co jako? Kecy můžeš pouštět jedním uchem tam a druhým ven.
Moje matka je v tomhle podobný typ jako Sedmikráska. Postupem času jsem zjistila, že to není nic jiného než alibismus. Když budeš poslouchat rodiče (partnera), tak se tím zbavuješ vlastní odpovědnosti, jakoby neneseš vinu za vlastní rozhodnutí, protože je příjemnější říct "to je vina matky, otce, strýce..." než přiznat si, že to je TVOJE chyba. A pro určité povahy je to prostě pohodlnější a příjemnější. Není to věc těch rodičů, ti by si těžko vymáhali poslušnost u dospělého dítěte nějakým násilím.
Pak jsou lidé, kteří "poslechnou", resp. vyhoví, když o nic nejde, a myslí si přitom něco o prdeli, protože ty kecy nechtějí poslouchat, i když vědí, že jsou to kecy. To je zase můj exmanžel. Jenže v takových případech nejde o zásadní věci typu svatba, ale o blbosti typu "v sobotu pomůžeš tátovi na chatě", "v týdnu zajdeš na hřbitov zalít kytky". To se samozřejmě dá odmítnout, ale někdo nechce dalších půl roku poslouchat, jak nepomohl tátovi na chatě, tak tam radši jede, aby se těch keců vyvaroval.
No a pak jsou ti, kterým jsou kecy jedno a dělají jen to, co sami chtějí a uznají za vhodné. Ale pozor - ty podle mne vycházíš z nějaké teorie reciprocity, tzn. když já vyhovím, čekám za to oplátku. Vtip je v tom, že o té formě oplátky nemůže rozhodovat ten, kdo poskytuje službu. Model "já ti půjčil auto, tak ty mi musíš půjčit chalupu" je špatně. Funguje to jen v případě, že je pomoc oboustranně dobrovolná. Já ti půjčím auto, protože můžu/chci, a ty mi půjčíš chalupu, když můžeš/chceš. Užírat se tím, že já už dvakrát půjčila auto a ty chalupu ne a ne je cesta do pekel. Když se ty rozhodneš, že mi za půjčení auta koupíš flašku vína nebo upečeš koláč, je to zcela v pořádku a pokud vztahy fungují takto, není naprosto co řešit.