Mmch., právě mi to připomnělo mojí mámu.
Prvního partnera si nechala "rozmluvit", protože on je "jen" automechanik a ona gymnazistka, to jí bylo sedmnáct.
Pak byla ZASNOUBENÁ, ulítla jednou s mým otcem a i když si ho nechtěla brát, opět poslechla rodiče a vzala si ho, protože "když s ním čekáš dítě, tak si ho musíš vzít, jinak by to byla ostuda".
Když se rozvedla a zemřel děda, zase "poslechla" maminku, že se musí vdát, aby byl chlap v rodině. Tak se vdala za prvního chlapa, který se naskytl a byl k tomu svolný - následky snad ani nemusím popisovat.
Sama nic z toho nechtěla. Ale dneska, v pětašedesáti je pro ni milejší stěžovat si, že jí "rodiče zkazili život" než přiznat vlastní chybu.
Prostě to tak někdo má. Není to nic proti Sedmikrásce ani proti mé matce, jen to konstatování, že někteří lidé takhle uvažují/jednají.