Gréto, jak to říct... Jednou jsem měla přesně tohle období, kdy jsem chodila se sklopenou hlavou, tak jako si teď představuju tebe, a přemýšlela, tak jak ty. Když sem měla po rozvodu, všechno bylo na nic, život v háji, na smrt brzo, na nový začátky pozdě.
Pak mi tak nějak došlo, že život není perfektní. Že šťastný rodiny, kde nejsou problémy, a všichni se mají rádi, děcka nezlobí, vztahy klapou, všichni jsou zdraví, úspěšní... to je jenom iluze. Jsem docela asociál, asi něco jako ty, taky nemusím lidi, a odjet někam na měsíc... hned bych jela :) Ale pak sem začla lidi poslouchat, a prostě všude je něco. Iluze odplula do neznáma, a já sem přijmula, že nemusím být perfektní, že nemusím mít perfektní rodinu, úspěšnou práci, ani přítele, nebo novýho manžela. Nemusím mít společenský život, prostě budu pro dceru a pro sebe dělat to nejlepší, co můžu. To je to, co můžu ovlivnit. A jestli to nebude dost dobrý, a jestli to nebude stačit... tak su nanic, ale to je taky věc, kterou nezměním.
Člověk se nějak zasekl na představě "šťastný až do smrti", ale tím si ubližuje. A nejhorší je to v bilancování, kdy v určitým věku zjistíš, že nic není tak, jak jsi chtěla. Ale některý věci přece. Některý věci se přece povedly.