Gréto, jsem odjakživa podivín, neumím se "lehce" chovat mezi lidmi. U mě v přátelství nikdy nebyla "láska na první pohled", všechny přátele, co mám, jsem nejdříve znervózňovala a připadala jim divná. Získala jsem je, až mě víc poznali a pak už mě berou i s chybami a ty buď omlouvají nebo mi pomáhají s tím bojovat. Jediná kamarádka, se kterou jsme dělaly, co nás obě baví a se kterou jsme si sedly po všech stránkách (děláme si srandu, že až se zamilujeme, budeme ten nejdokonalejší pár), se mi odstěhovala ze Slovácka do Liberce. Schází mi neskutečně.
Manžel, ten je nedotykový, já ho přepadám, kde na něj narazím a když mě občas odstrčí, moc mě to raní. Já taky nejsem obecně kontaktní, nesnáším objímačky, líbačky, zbytečné doteky cizích lidí. Ale ve vztahu to postrádám a trpím tím. (naši se celý život dotýkají na potkání, mám to v hlavě jako vzor normálního vztahu a moc mi to schází) Ale vím, že on dělá, co může. Když je unavený, odstrčí mě, ale nemyslí to zle, jen potřebuje víc svou přirozenost. Žijeme spolu 16 let. Krize prožíváme a přežíváme. Jsou věci, co mi vadí a které snáším špatně a mohly by vést k mému odchodu. Ale na druhou stranu, když jsem měla nejtěžší období, když jsem byla nemocná a přišla o práci a v důsledku toho upadla do deprese. V těch blbých chvílích byl skvělý. Kolikrát přemýšlím, proč je lepší partner do nepohody než do běžných šedých dnů. Ale prostě to tak je. To všechno dokážu pochopit, tolerovat, smířit se s tím. Ale kdyby furt brblal, to bych asi nedala. Já sama neumím skuhrat a brblat, mám celkem často bolesti, ale i přes nález mi to nevěří ani doktor, protože nedokážu nasadit mučednický výraz. Nesnáším skuhrání a kdybych si stěžovala při běžných bolestech, nenáviděla bych brzy sama sebe. Jasně, když se to nakupí, když propukne nějaká akutní větší bolest, postěžuju si, ale nemám ten brblací postoj k životu. Nedivím se, že ti to vadí. Děti jsou fixované na mně, s manželem nemají bližší vztah.
Každopádně bych sie na tvém místě stabilizovala finančně- našla si práci nebo rozjela podnikání a až pak řešila případný odchod. Ale nejdřív bych zapátrala v paměti a zkusila najít to dobré, co mezi námi bylo a pokusila se na to navázat. S manželem bych o tom mluvila a snažila se ho přimět k nějakému posunu. Zakázala bych mu brblání, řekla bych mu, že mám psychické problémy a potřebuju pozitivní oporu, ne zadupávání do bahna. Držím palce.