Libik, touha být maminčina (tatínkova) holčička žel nemizí s věkem. Trauma vnitřního dítěte nás provází až do hrobu, pokud s tím dotyčný aktivně nic nedělá. Vidím to na své tchyni, která ještě dnes dokáže soupeřit se svou mrtvou matkou, a v další větě je v podtextu slyšet, jak ji ještě dnes zraňuje, že měli raději sestru, protože...možná to tak ani nebylo, ale ona to tak vnímala a tu zraněnou duší dítěte má dodnes.