Valkýro, mně se nechce věřit (ne tobě, ale obecně), že matky navzdory svým šíleným názorům, zpackaným životům, stáří a nevím čemu, nemyslí na děti..Podle mě má představu, že bys byla o mnoho šťastnější, kdybys nebyla jaká si. Takové to nesdílení dítěte.

U té obezity mého syna to bylo tak, že jsem ho nesmírně milovala, byla jsem na něho nejúzkostnější ze všech maminek, věčně jsem se za něj někde prala jako lev (byl dyslektik v dobách, kdy se to nezohledňovalo), ale z druhý strany mně šel na nervy, jak se furt cpal.

Bez jakýchkoliv "ale" jsem ho přijala až někdy kolem 18 let, fakt si myslím, že je nejlepší a máme to spolu dobrý. To víš, že mě to mrzí.., ale matka je jenom člověk.