Hrozný, Valkýro. To je teda podobnost čistě náhodná. :( Ještě to svalování viny u vás, hrůza.
Mě matka v poslední době opravdu už hodně nas-ala v souvislosti s mučením, který praktikuje na svýmu psovi. Psovi je skoro dvacet, měl krásnej život mezi miskama žrádla a honbou na kočky. Před asi půl rokem mu začal růst na čenichu obludnej tumor. Matka se mnoho týdnů tvářila, že to nic není, že to má od zubu. Odmítala jen pomyslet na to, že je vážně nemocnej, trpí a bylo by humánní ho nechat veterinárně usmrtit. Nedovolila ani zavolat doktora a vykřikovala, že nikoho nepustí do domu. Kdyby ho nechala uspat, tak by to totiž pro ni bylo utrpení. Že je to utrpení pro psa, to se bagatelizuje na nulu. (Notabene že by pomyslela na to, jak se asi cítím já, když každý týden koukám na obrovskou bouli plnou nádoru, to jsem se ani neodvážila navrhnout.) Nádor samozřejmě prasknul. Pak tedy konečně zavolala veta, nechala psovi odoperovat polovinu čenichu podélně, pes vypadá jako piraňa, krvácí a už mu znova roste nějaká neoplazie. Ale je veselej, koukej, nic mu není, vždyť žere. Vy mi ho chcete odvízt na injekci a zas to všechno vodnesu já. Vy mě tejráte, proč mě pořád takhle tejráte.