Těžko to vysvětlit, proč se do toho člověk nepustí hned, jakmile zpozoruje varovný signály. Když jsem poprvý zhubla na vejšce 25 kilo a vážila 56, myslela jsem si taky, že je vyhráno, že už to nikdy!, nikdy! nedopustím.
Věřím i tomu, že prvních několika kil si nevšimneš, ačkoli já to teda věděla vždycky. Naposledy jsem přibrala prvních osm kilo současné hrůzy v nemocnici za týden po té, co do mě, poměrně nesmyslně, lili celý dny hydrokortizon. Po týdnu jsem vstala z postele a kalhoty zůstaly vprostřed stehen.
Ten další vývoj - většina z toho je popírání a odkládání a hlavně plíživost celýho procesu. Možná kdyby tě někdo probudil ze dne na den o dvacet kilo tlustší, tak z toho šoku začneš jednat. Ve skutečnosti je to pomalý a ty to vlastně nevnímáš, asi jako nevnímáš pohyb ručiček na hodinách. Já jsem ve svojí hlavě pořád elegantní fešanda v malých černých v hotelu Pupp a když se uvidím nečekaně ve výloze, první sekundy se nepoznávám. A hned poté se mi chce plakat. Což někdy i udělám.