Jak jsem tak pochopila od několika spolužaček, které jsou ředitelkami základních škol, tak rozhodování o přijetí žáka na ZŠ nezáleží z velké míry na nich. Tlačí je nadřízené orgány do integrace a inkluze. Samy ředitelky vědí, že to ta jejich škola, co se týče kapacity (jak prostorové, tak personální) nezvládne.
Myslím si, že i to, že je dnes v rodině jedno až dvě děti, vede k tomu, že si rodiče nechtějí připustit, že je jejich Pepíček zralej na zvláštní školu, že přece nemohou mít jediného synáčka retardovaného. To je jen příklad od kamarádky, která si toto nechce připustit a sežene tunu papírů, aby byl na normální základce. Dříve, když dětí v rodině bylo víc, tak když jeden byl retardovaný, tak se s tím snad i nějak počítalo.