Monty, samozřejmě, dítě se ptá na písmena. Ale ptá se samo, z vlastního zájmu. Moje dítě dokonce přes můj počáteční odpor a nechuť mu odpovídat, protože jsem si pamatovala, jak jsem se naučila číst já sama a jak jsem celou první třídu seděla v poslední lavici a četla dokola Němcové pohádky, které mi osvícená paní učitelka půjčila, které jsem ovšem měla už dávno přečtené z domova. A nudila se, samozřejmě, ovšem byla jsem klidná holčička, která vydrží sedět, i když se nudí. U neklidného kluka jsem tušila, že sedět opravdu nebude a že budou problémy. Ale ptal se prostě tak dlouho, až jsem mu to řekla, také nepotřebuje nic opakovat, má paměť jako slon. Háčky a čárky a všechno potřebné si pak už odvodil, já ho neučila ani slabiky, nic, jen ta velká tiskací písmena. Malá tiskací si také odvodil sám.
Chápu, že tomu nemusí každý věřit, ale kdybyste mě znali, jak jsem líná a nulově ambiciózní, a znali to dítě, viděli byste, že to je fakt jeho zásluha, ne moje A je takových dětí samozřejmě více, to není žádný zázrak, jak už jsem psala, určité procento dětí má prostě takovéto vlohy a takovéto tempo vývoje a o budoucnosti to nevypovídá NIC!