Juldofuldo,
jenže to právě ne, jemu to není jedno, on je šíleně akurátní, takže pravidelně obviňuje všechny kolem, že to nemají dobře "ošéfovaný". Třeba někam jedeme vlakem, já vycházím z domu tak, abych to stihla, ale nečumákovala na nádraží hodinu. On šílí, že jdeme pozdě, že se "něco semele" a my to nestihneme. Argument, že pojedeme dalším vlakem, kdybychom to náhodou nestihli, je důvod k dalším výčitkám, jak to nezvládám, jak na to kašlu a všechno je moje vina. Nebo někam jedeme a nevíme přesně cestu. "Vy jste hrozní, ani nevíte, kam jedeme, zabloudíme, nenajdeme to, vy si taky nic neumíte NAPLÁNOVAT!!!"
Nedávno jsme jeli za babičkou - na stanici autobusu začal prudit, jestli vím, jakej tam jede bus. Říkám: "Vždycky tam jezdila čísla 11 a 13, nebo 10, ta jede k nemocnici." "A OVĚŘILA SIS TO?" Já: "Ne, ale tady se nedá dojet nikam daleko, navíc to tu znám, bydlela jsem tu osmnáct let." On: "To je hrozný, my někam jedeme a ty si ani neumíš zjistit číslo autobusu!!!"
On je pedant, ale potřebuje na to ten čas; když ho budím v devět, protože musíme v deset někam odejít, tak nadává jako špaček, že ho budím pozdě, když přece vím, že neumí spěchat.
Bohužel taková byla moje nebožka babička, je její přesná kopie. Vč. fobie ze zlodějů, takže denně večer posloucháme, jestli je zamčeno a jak se hneme dva metry od auta, tak jestli je zamčený auto... nevěřila bych, že i TOHLE se dá dědit po předcích.