Monty, podle mě tvůj syn kompenzuje tvoji rozevlátost. U nás je to taky taky. MOje máti je jako ty, někam vyrazí tak odhadem, nic si nezjistí, nic neví dopředu. Už jako dítě jsem to nesnášela a chtěla mít plán. Bylo otravný se tak nějak plácat a čekat, nesnáším to, mám ráda vyplněný čas, aspoň knížku. Ale nemám to nijak vyhroceně, takže moje dcery nemají co kompenzovat. Přiměřeně se na vše připraví, ale tak nějak rámcově. Nehrotí to. Naposledy moje scéna s máti, která chtěla odvézt kamsi do svého rodiště za někým. Mě vůbec nenapadlo, že ten barák budeme hledat po celé vesnici a jediné, co si pamatuje je, že byl bílý. Bílých tam bylo polovina. Přitom s tou paní telefonovala (čekala nás) a nezeptá se na číslo popisné. Když jsem se jí zeptala: Proč ses nezeptala na číslo popisné, zavolej jí. Tak byla úplně rozčílená, že ona to přece najde. No nenašla a paní u sebe neměla telefon, takže jsme jely nadvakrát.