Ahoj všem,
pročítala jsem diskuzi a dost mi leze na nervy, jak se musí rodič, který má nadané dítě, obhajovat a omlouvat. Syn čte od 4 let a sám. Neřešil obsah čtiva, ale jak jsme mu četli, tak si pravděpodobně řešil, jak se to dělá a najednou prostě četl. Nikdo ho cíleně písmenka neučil. Ani si neuvědomuji, že bych mu někdy říkala - tohle je "A". Teď půjde do první a už dva roky si čte sám knihy. Počítání je úplně jinde, někdy i mimo moje chápání - jak je rychlý. Než já to násobení vypočítám, on už to vystřelí. Jeho sestra se narodila, když mu byly tři a je dost náročná, takže v tu ránu skončila jakákoli klasická "péče" a čas na něho skoro nebyl. Prostě to má v sobě. Neznamená to, že bude v životě úspěšný, ale to neví nikdo u svého dítěte. Dcera je jeho opak, ale je více komunikativní, tak to bude mít asi lepší.
Ale už mě fakt nebaví vysvětlovat, že jsem ho nic neučila. Pardon, že je moje dítě chytřejší. Prostě to tak je a já s tím nic neudělám. Omluví se někdo za svoje dítě, když třeba umí plavat a moje ne? Vyčítám někomu, že jejich dítěti to jde a je to nějaké divné? Prostě je v tom šikovnější a hotovo.
Tahle hysterie už mě vážně nebaví. Doufám, že jeho učitelka bude rozumná a domluvíme se. Syn se těší a já bych nerada, aby se pronudil...