Navazuji na debatu o přátelství muže a ženy.

Už jsme se tu o tom bavili mockrát, a při některé z příležitostí tu padlo, že by někdo spíš snesl fyzickou nevěru než duševní blízkost svého muže a jiné ženy.

A já se zamýšlím nad tím, co to vlastně pro koho znamená ta "duševní blízkost", a zda a nakolik by nám vadilo, kdyby si partner takto "nadstandardně rozuměl" i s někým jiným?

A zda a kdy je to žádoucí a naopak kdy nežádoucí?

Jak nad tím přemýšlím, tak by mně vadilo hodně, kdyby se partner nebavil o některých věcech (třeba zásadních pro nás dva) se mnou, ale s někým jiným (jedno zda mužem nebo ženou).

Ale duševní blízkost si já osobně představuju tak, že jsme s někým naladění na podobnou strunu třeba co do názorů na život, oba máme rádi starou čínskou poezii, jsme vášniví holubáři nebo sdílíme názor na filmy Quentina Tarantinaa že to není jen ten jeden aspekt, ale je jich víc.

Vadilo by mi, kdyby to partner byl ochoten rozebírat s Bonifácem/Maruškou/vlastním otcem, ALE SE MNOU NE, ale pokud by to probral se mnou a neměla bych pocit, že jsem v tomto směru šizena a neuspokojena , tak moc nevím, co by mi na tom samotném mělo vadit.

Vadilo by mi určitě, kdyby partner rozebíral detaily z našeho manželského života s kýmkoli třetím, ale pokud by se s ním bavil o modelech letadel, o svých hemoroidech (což je taky docela důvěrná věc) nebo o protivném šéfovi, tak mě nenapadá, co by mi mělo vadit.

CO je tak důvěrné, že byste to považovaly už přes čáru, kdyby se o tom váš partner bavil s někým třetím? A byl by rozdíl, pokud by to byla žena?