Duševní blízkost je takový podivný termín, jak z nějaké telenovely, ale pokud jde o téma "kamarádství" z minulé diskuse, myslím, že je podstatný jeden fakt - kamarádství mezi lidmi nevzniká vždycky na základě nějaké "duševní blízkosti" nebo "podobnosti charakterů".
Neznám moc lidí, co by se kamarádili jen se svými spirituálními dvojníky.
Moje nejlepší kamarádka, kterou znám asi 35 let (bydlely jsme jako děti v jednom domě a chodily spolu osm let do stejné třídy) je úplně jiný typ člověka, než jsem já. Máme nějaké společné názory, ale jsou to spíš okrajové věci. Podstatné je, že se známe téměř celý život, máme společnou minulost, zážitky, víme o sobě fakt hodně. Kamarádí se i naše děti, naše matky, já jejím rodičům pravidelně posílám třeba pozdravy z dovolené, přání k Vánocům atd. U ní doma se necítím jako na návštěvě, nemusím se tam chovat škrobeně jako "u cizích", často jsem chodívala na kafe i k její mamince, prostě je to spíš člen rodiny než "jen" kamarádka.
Vztahy na základě nějaké podobnosti, stejných zájmů a názorů vznikají spíš v dospělosti, v dětství člověk není ještě úplně "hotový" - jako dospělý potřebuješ k tomu kamarádství důvod, děti a mládež to berou trochu jinak.