Pippi,
samozřejmě na tom není nic nenormálního. Ale kromě kolektivního zařízení jsou ještě jiné možnosti. Že se postará tatínek v době, kdy není v práci (tj. třeba o víkendu), abys měla čas jen pro sebe. Nebo že najdete chůvu/kamarádku, se kterou si dítě sedne... to se taky dá... atd. Aspoň my jsme to tak dělali. Syn byl na kolektivní zařízení zralej až ve 4,5 letech, do té doby ale nebyl výlučně se mnou, řešilo se to v různých obdobích různými způsoby. Dokonce jsme jednu dobu měli i chůvu, a dokonce přímo v období separační krize, kdy na mně syn doslova visel. Ale podařilo se nám najít paní, šli jsme se s ní seznámit, a naše batole, které se mne tou dobou drželo jak klíště, samo za paní šlo, začalo s s ní spontánně mazlit a pak jí začalo rabovat ve skříňkách :) Prostě si nějak sedli, a pak ho nějakou dobu hlídávala jednou týdně na 8 hodin, a dovedla mu přizpůsobit program i když měl slabší chvilku, jak si na mne třeba vzpomněl a začal natahovat, nandala ho do kočáru a jeli koukat do parku na lidi venčící psy, u čehož synek zapomněl na splíny...a takto s ním korzovala v parku klidně 8 hodin, když měl blbej den.